Lars Kepler - Hypnotizér (recenze)

Hypnotizéra jsem si k četbě vybral z jednoho jediného důvodu, po naprosto bezkonkurenčním Larssonově Miléniu jsem chtěl zůstat i nadále u severských detektivek, které jsem si celkem oblíbil. Důvodů je několik, jednak mám Skandinávii celkově rád a doufám, že ji někdy navštívím, a pak také proto, že severská detektivka teď celkově "frčí" a všichni ji na potkání doporučují. Ne každý ale píše jako Larsson, což možná některé jeho fanoušky detektivek ze severu zklame.

Nejprve je ale potřeba představit autora - Larse Keplera. Jedná se tedy o autory hned dva, protože knihu napsali manželé Alexandra Coelho Ahndorilová a Alexander Ahndoril. Oba jsou ve Švédsku úspěšní spisovatelé. Projekt Lars Kepler jim údajně měl umožnit napsat něco nového, co by čtenáře nezatěžovalo porovnáváním (a případnými předsudky) s jejich předchozími díly. Tah to byl zřejmě dobrý, protože kniha je poměrně úspěšná.

(Zdroj obrázku: link)

Knihu jsem četl v brožované verzi od nakladatelství HOST. Hned na přebalu je pár vět od (zřejmě) recenzentů, kteří Keplera přirovnávají k Larssonovi. Proti tomu bych se rozhodně ohradil, kniha zdaleka není tak propracovaná a spletitá, jako Larssonovo Milénium (ani jako pouze první díl, který lze brát jako samostatnou knihu). Naopak se dá říct, že je to kniha daleko jednodušší a tuctovější, která dnes těží především z jeho úspěchu. Osobně bych ji asi nikdy nečetl, učinil jsem tak pouze proto, že mě Larsson navnadil na severské detektivky.

Abych ale kniha pouze nehanil, to, že není stejná jako Larsson neznamená, že je špatná. Je jen jiná, né tolik významná (pro mě) ale i tak poměrně zábavná - dočetl jsem ji:). Hlavním hrdinou je Erik Maria Bark, lekář a hypnotizér. Ten pomáhá s vyšetřováním několika brutálních vražd inspektorovi Joonovi Linovi ze státní kriminálky ve Stockholmu. Po prvních kapitolách jsou překvapivě některé hlavní otázky zodpovězeny, avšak objevují se nové a celá zápletka se dost mění. Samotná detektivní část je dobrá, nicméně například rodina Erika Marii Barka (o které se v knize hodně dovíte) je alespoň mně dost nesympatická, stejně tak "epizoda s pokémony", která mi přišla naprosto ulítlá a zbytečná. Krom toho se v knize dovíte poměrně dost o hypnóze, ale pochybuji, že to budou informace relevantní. Zcela zásadní informací pro mnohé bude možná také to, že zde zcela absentuje "geek faktor" z Milénia, hlavní hrdina neumí hackovat, počítače jsou v knize zcela mimo dění (až na bezvýznamné vyjímky). Erik Maria Bark ani Joona Linna navíc nejsou úplní asociálové jako Lisbeth Salanderová, takže ztotožnění se s hlavními hrdiny bude pro mnoho nadšených z Milénia také horší.

Pokud bych měl knihu hodnotit, tak bych ji dal maximálně 3/5, protože to opravdu není nic výjimečného. Těží z úspěchu Larssona a oblíbenosti severských autorů. Pokud ale rádi čtete náročnější detektivky, asi se jí vyhněte. 

P.S. Je otázkou, nakolik je spravedlivé knihu apriori srovnávat s Miléniem? V rámci současného povyku kolem severské detektivky se tomu dle mého názoru nedalo vyhnout. Pokud s tím ale nesouhlasíte, tak si přidejte půl až jeden bod v hodnocení k dobru...